Evropskou komisi vede (ex)maoista, většina komisařů jsou (ex)komunisté, zahraniční politiku EU formuluje (naštěstí neschopná) rudá baronka a všechny nás navenek zastupuje úředník s charismatem mokrého hadru. Aby toho nebylo dost, Evropskému parlamentu od minulého týdne šéfuje fašista. Čekali jste něco takového, když jste v roce 2003 hlasovali o vstupu ČR?

Nedávno Evropská unie dosadila nikým nezvolené vlády „odborníků“ v Řecku a Itálii (tomu se v jiných dobách a zemích říká puč) a pro jistotu jsou to právě ti samí „odborníci,“ kteří vysoce odborně spolupracovali na vzniku právě těch problémů, které mají nyní řešit.

V současnosti Evropská unie připravuje mezivládní smlouvu, ve které se členové i nečlenové eurozóny mají zavázat, že pokud se Francie, Německo a Evropská komise shodnou, bude jejich povinností hlasovat ve shodě s nimi. Ve světle tohoto faktu je skutečný účel této smlouvy – totiž obejít britské veto – jen nepodstatným detailem, i když mě vede k zamyšlení nad naivitou těch, kdo nás léta přesvědčovali, že musíme být součástí EU, abychom v ní mohli uplatňovat svůj vliv. Ha ha.

Krásným příkladem starosti evropských elit o blaho všeholidu je i čerstvě podepsaná dohoda ACTA, na jejímž vyjednání se EU aktivně podílela. Pokud jste si toho ještě nevšimli, milí občané, zbystřete. Vy všichni jste právě prostřednictvím naší „pravicové“ vlády podepsali pokoutně vyjednanou dohodu, která zbaví vás i vaše děti velké části osobních svobod, radikálně omezí přístup k informacím a ohrozí dostupnost generických léků i některých zemědělských produktů ve jménu ochrany společností, které neuměly včas přizpůsobit své podnikání novým možnostem a podmínkám. Určitě z toho máte radost.

Další velkou kauzou současnosti je nová, prý autoritářská, maďarská ústava. Nevím dost, abych ji uměl hájit nebo kritizovat, ale vím, že ji schválil demokraticky zvolený parlament velkou většinou hlasů a jen samotný fakt, že ji kritizují lidé tak opovrženíhodní, jako Verhofstadt nebo Schulz, mě nutí připustit si krajně nepravděpodobnou možnost, že Orbán možná dělá občas něco i dobře (přinejmenším když zrovna nevylupuje penzijní fondy).

Evropská demokracie je prostě impozantní. Nikdo se nemůže divit, že její představitelé, sami často nikým nezvoleni, plni spravedlivého hněvu cítí právo kritizovat autoritářské tendence nové maďarské ústavy, americké věznění teroristů na Guantanámu, izraelskou „okupaci“ Gazy nebo českou jadernou energetiku, zatímco se přátelí s lidmi jako Kaddáfí, Abbás, Chavez nebo Castro, aplaudují Obamovi, ať udělá cokoli a ze všeho nejvíc na světě se bojí podat ruku dalajlámovi, protože by tím nasrali nějakého zakomplexovaného čínského mandarína.

Nevím jak vy, ale pro vstup do téhle Evropské unie jsem nehlasoval.

Ne, nemyslím, že je úplně všechno na Evropské unii špatné, její základ (EHS a předchozí dohody) je relativně zdravý. Ale socialismus, který na tom základě budují současné evropské „elity,“ vede přesně tam, odkud jsme se před dvaceti lety dostali. A já tam znovu nechci.

Před časem se v Irsku po mohutné mediální masáži opakovalo referendum o Lisabonské smlouvě, aby se těm blbým Irům umožnilo rozhodnout správně. Přes všechny výhrady to byl vlastně jeden ze světlejších okamžiků nedávné evropské historie, protože jen o pár let dřív se nevyhovující výsledky referend prostě ignorovaly, stejně jako nedávné britské veto. Ostatně opakovaně hlasovat, dokud výsledek Unii nevyhovuje, je v Irsku už taková místní tradice: Smlouvu z Nice ti blbí Irové také schválili až na druhý pokus. Nicméně celá ta šaškárna ve mě vzbuzuje jistou naději: Když mohli své hlasování hned dvakrát opravit oni, proč nedat stejnou šanci i nám, blbým Čechům?

Dnes bych už hlasoval proti.

Všechen ten státem organizovaný smutek mi připomíná jen dvě věci: Nostalgickou vzpomnínku, jak jsem kdysi cestou do školy rozverně pokřikoval na kolemjdoucí „Brežněv chcípl“ (byl jsem ještě malej, blbej a nekonečně míň sprostej, než dnes), a pocit studu, kdykoli si představím, co by tomu dnešnímu divadlu řekl Havel sám. Neměl jsem ho rád a nebude mi scházet, protože na můj vkus toho nakonec podělal příliš mnoho, ale věřím, že byl někde uvnitř natolik civilním, neokázalým člověkem, že by se mu příčilo stejně, jako mně. Nemám nic proti vlajkám na půl žerdi, souhlasím, že státní pohřeb je na místě, ale vážně necítím nejmenší potřebu vidět (a co hůř – slyšet) všechny ty „osobnosti,“ z nichž většina Havlovi za jeho života nemohla přijít na jméno, jak se s kamennými ksichty předhánějí v okázalém truchlení.

I to by se dalo nějak přežít, vždyť co je u nás normálnější, než póza a lež (ano, i zde se Havel mýlil, když říkal, že musí zvítězit pravda a láska), co mě ale opravdu nasralo a přimělo psát tenhle autoterapeutický výlev, byl ředitel naší místní ZŠ, který se rozhodl jako výraz nejhlubšího žalu zrušit včerejší vánoční besídku, na kterou se děti, kterým státní smutek opravdu nic neříká, měsíc připravovaly a těšily. Přitom to ani nebyl tak moc důsledek vlastního vlezdoprdelství onoho ředitele, jen strachu z toho, jak by se mu mohli mstít Havlozmrdi na místní radnici, kdyby to neudělal.

Abych to shrnul: Národní divadlo normálně hraje, v Lucerně se má konat cosi jako koncert na Havlovu počest, v hospodách vše funguje jako vždy (i když „oficiálně“ se určitě jen zapíjí žal), i ten Halík se určitě ožere mešním vínem jako každý večer, ale vánoční besídka se musí zarazit, to by byla hrozná neúcta.

Škoda, že se toho Havel nedožil; určitě by všechny ty okázale truchlící poslal do prdele, byť by to určitě uměl říct tak, že by to většina z nich ani nepochopila.

Do pomyslného poháru mé trpělivosti dnes dopadly další dvě kapky a pohár přetekl. Nejdřív jsem zjistil, že z iPhone se už přes rb.cz nedostanu na standardní stránky eKonta, ale na nějakou zhůvěřilost, určenou zřejmě ještě pro WAP. Naštěstí přímý přístup na klient[1234].rb.cz stále funguje jak má. Respektive vlastně nefunguje. Zhruba od půl jedné do dvou jsem se dnes marně snažil přihlásit, abych mohl provést celkem urgentní platbu. A dozvěděl jsem se, že se můžu jít vycpat, protože to Raifce nefunguje.

Asi bych to nijak neřešil – přece jen každý má právo na občasný drobný nedostatek; pokud někdo tvrdí, že mu vždy vše za všech okolností funguje, jak má, tak buď lže, nebo nikdy nic neprogramoval. Nicméně dnešní #fail je vyvrcholením dlouholeté neschopnosti Raiffeisenbank zareagovat na podněty zákazníků, na měnící se prostředí na trhu a zajistit služby, odpovídající oprávněným očekáváním klientů. Tak například:

• Dodnes není možné přímo z eKonta získat elektronickou cestou výpis všech transakcí za určité období ve formátu, který by se dal dále zpracovat (např. v CSV, XML, JSON nebo YAML),
• aplikace SIM Toolkit, používaná pro autentizaci uživatelů a autorizaci transakcí, nejspíš nikdy neprošla testováním použitelnosti, pokud ano, nebyl na jeho výstup brán zřetel,
• prohledávání transakcí je navrženo tak mizerně, že jeho autor by si zasloužil viset (musíte si vytvořit tzv. „předmět“, počet předmětů hledání je limitován na max. 30, každému předmětu můžete přiřadit ikonku s písmenkem a hledání se zahájí tak, že zase jinde – na úvodní stránce bankovnictví – najdete mezi devětadvaceti jinými tu správnou ikonku s písmenkem a kliknete na ni; aby toho nebylo dost, ani nemůžete hledat podle popisů transakcí, jen podle čísel účtů a jejich výše),
• Raiffeisenbank už čtyři roky ignoruje existenci chytrých telefonů a rostoucí nároky uživatelů na jednoduchost, rychlost a přímočarost jejich používání,
• reakce na cokoli je extrémně pomalá; muset čekat několik sekund (a někdy, třeba dnes, i několik minut) na přihlášení, přepnutí účtu či výstup z prohledávání jednoho účtu, když za stejnou dobu můžu např. s pomocí Google několikrát prohledat skoro celý Internet, mě nijak netěší,
• a konečně, ať je to také o penězích, úroky na běžných i na spořících účtech jsou, slušně řečeno, směšné, zatímco poplatky nejsou směšné ani trochu.

Tohle má být banka „inspirovaná klienty?“ Tohle je třetí „nejdynamičtější banka roku“? Tohle je bankovnictví, oceněné počtvrté za sebou titulem „účet roku?“ To je výsměch! Dlouhá léta jsem všechny nedostatky víceméně toleroval, ostatně ani jsem neměl moc na vybranou. Nejdřív eBanka neměla konkurenci, pak dlouho byla příslovečným jednookým mezi slepými a zároveň také jediná, která uspokojivě fungovala prakticky v jakémkoli prohlížeči. Bohužel, pod kuratelou Raiffeisenbank se stala také dokladem toho, že nedostatečná konkurence vede nevyhnutelně ke stagnaci. A dnes jsem si řekl, že už to tolerovat nebudu.

Takže, přátelé, hledám novou banku. V optimálním případě bych potřeboval následující (i když vzhledem k tomu, jak moc mě Raifka poslední dobou štve, možná bych něco z toho oželel):

• přijatelnou úroveň zabezpečení; tj. přihlášení i autorizaci transakcí s pomocí dvoufaktorové autentizace a pokud možno také šifrování komunikace mezi bankou a klientem,
• účet s podporou více měn, popř. více účtů v různých měnách v rámci jednoho přihlášení do systému,
• internetovou platební kartu s možností rychlé změny limitu,
• platební karty automaticky preferující stažení prostředků v měně transakce, mám-li v dané měně na účtě dost peněz, a automatickou konverzi z CZK, pokud dost peněz v měně transakce nemám,
• možnost snadno přecházet mezi osobním a firemním účtem,
• možnost požadovat autorizaci transakcí na firemních účtech více osobami, popř. několika částečně se překrývajícími množinami osob,
• plně funkční mobilní rozhraní (buď webové rozhraní optimalizované pro iPhone nebo aplikaci),
• snadné a rychlé prohledávání transakcí, vč. možnosti uložit si nelimitovaný počet předdefinovaných hledání,
• možnost použít vyhledanou platbu jako vzor pro novou platbu
• a nechci Fio – banka, která se spustila s Paroubkem, moje peníze fakt neuvidí, ani kdyby to znamenalo, že musím zůstat u RB.

Měli byste někdo nějaké doporučení, popř. komentář? Máte někdo zkušenosti s přechodem k jiné bance a s převáděním existujících inkas a trvalých plateb, jak je inzerují některé nové banky? Předem děkuji za rady i za případné retweety.