Evropskou komisi vede (ex)maoista, většina komisařů jsou (ex)komunisté, zahraniční politiku EU formuluje (naštěstí neschopná) rudá baronka a všechny nás navenek zastupuje úředník s charismatem mokrého hadru. Aby toho nebylo dost, Evropskému parlamentu od minulého týdne šéfuje fašista. Čekali jste něco takového, když jste v roce 2003 hlasovali o vstupu ČR?

Nedávno Evropská unie dosadila nikým nezvolené vlády „odborníků“ v Řecku a Itálii (tomu se v jiných dobách a zemích říká puč) a pro jistotu jsou to právě ti samí „odborníci,“ kteří vysoce odborně spolupracovali na vzniku právě těch problémů, které mají nyní řešit.

V současnosti Evropská unie připravuje mezivládní smlouvu, ve které se členové i nečlenové eurozóny mají zavázat, že pokud se Francie, Německo a Evropská komise shodnou, bude jejich povinností hlasovat ve shodě s nimi. Ve světle tohoto faktu je skutečný účel této smlouvy – totiž obejít britské veto – jen nepodstatným detailem, i když mě vede k zamyšlení nad naivitou těch, kdo nás léta přesvědčovali, že musíme být součástí EU, abychom v ní mohli uplatňovat svůj vliv. Ha ha.

Krásným příkladem starosti evropských elit o blaho všeholidu je i čerstvě podepsaná dohoda ACTA, na jejímž vyjednání se EU aktivně podílela. Pokud jste si toho ještě nevšimli, milí občané, zbystřete. Vy všichni jste právě prostřednictvím naší „pravicové“ vlády podepsali pokoutně vyjednanou dohodu, která zbaví vás i vaše děti velké části osobních svobod, radikálně omezí přístup k informacím a ohrozí dostupnost generických léků i některých zemědělských produktů ve jménu ochrany společností, které neuměly včas přizpůsobit své podnikání novým možnostem a podmínkám. Určitě z toho máte radost.

Další velkou kauzou současnosti je nová, prý autoritářská, maďarská ústava. Nevím dost, abych ji uměl hájit nebo kritizovat, ale vím, že ji schválil demokraticky zvolený parlament velkou většinou hlasů a jen samotný fakt, že ji kritizují lidé tak opovrženíhodní, jako Verhofstadt nebo Schulz, mě nutí připustit si krajně nepravděpodobnou možnost, že Orbán možná dělá občas něco i dobře (přinejmenším když zrovna nevylupuje penzijní fondy).

Evropská demokracie je prostě impozantní. Nikdo se nemůže divit, že její představitelé, sami často nikým nezvoleni, plni spravedlivého hněvu cítí právo kritizovat autoritářské tendence nové maďarské ústavy, americké věznění teroristů na Guantanámu, izraelskou „okupaci“ Gazy nebo českou jadernou energetiku, zatímco se přátelí s lidmi jako Kaddáfí, Abbás, Chavez nebo Castro, aplaudují Obamovi, ať udělá cokoli a ze všeho nejvíc na světě se bojí podat ruku dalajlámovi, protože by tím nasrali nějakého zakomplexovaného čínského mandarína.

Nevím jak vy, ale pro vstup do téhle Evropské unie jsem nehlasoval.

Ne, nemyslím, že je úplně všechno na Evropské unii špatné, její základ (EHS a předchozí dohody) je relativně zdravý. Ale socialismus, který na tom základě budují současné evropské „elity,“ vede přesně tam, odkud jsme se před dvaceti lety dostali. A já tam znovu nechci.

Před časem se v Irsku po mohutné mediální masáži opakovalo referendum o Lisabonské smlouvě, aby se těm blbým Irům umožnilo rozhodnout správně. Přes všechny výhrady to byl vlastně jeden ze světlejších okamžiků nedávné evropské historie, protože jen o pár let dřív se nevyhovující výsledky referend prostě ignorovaly, stejně jako nedávné britské veto. Ostatně opakovaně hlasovat, dokud výsledek Unii nevyhovuje, je v Irsku už taková místní tradice: Smlouvu z Nice ti blbí Irové také schválili až na druhý pokus. Nicméně celá ta šaškárna ve mě vzbuzuje jistou naději: Když mohli své hlasování hned dvakrát opravit oni, proč nedat stejnou šanci i nám, blbým Čechům?

Dnes bych už hlasoval proti.