A hned to zase popřu, protože není solidarita jako solidarita.
Solidarita je velice nadužívaný, zneužívaný a znásilňovaný pojem. Většina politiků ho chápe ve významu, který mu přisoudili jen oni sami. Proto bude dobře začít trochu ze široka. Nemohu psát, proč je solidarita blbost, dokud si trochu nevymezím, čemu to vlastně tak hrubě nadávám, takže než se dostanu k tématu z nadpisu, mějte se mnou chvilku strpení a přečtěte si, jaká solidarita (a proč) blbostí není.
Tak především není blbostí solidarita s vlastními rodiči, prarodiči, dětmi. Blbá není ani solidarita s přáteli, vzdálenějšími příbuznými a sousedy. Tam všude má smysl chovat se solidárně, pomáhat a přijímat pomoc bez ohledu na nějaké vzájemné účtování. Dokonce má smysl i solidarita s někým nebo něčím, co prospívá větší komunitě lidí, ve které žijete – obci, městu, státu – sponzoruji-li z vlastní vůle konkrétní kulturní událost, konkrétní zvířátko v ZOO nebo třeba konkrétní mateřskou školku, je to správné.
Proč je to správné?
- Dělám to z vlastní vůle, dobrovolně, bez nátlaku, v množství a čase, které sám uznám za vhodné – tj. především tak, aby to neublížilo mně nebo mým blízkým, abych se kvůli tomu nezadlužil, aby to neohrozilo mou schopnost platit účty a uspokojovat svoje potřeby.
- Sám zvážím, kdo si mou solidaritu zaslouží a jak moc. Sám rozhodnu, zda někomu vůbec pomůžu, zda pomůžu půjčkou nebo darem, zda dám věc nebo peníze a je čistě jen na mně, zda se rozhodnu racionálně, nebo si třeba hodím kostkou.
- Až na výjimky, jako je Člověk v tísni nebo jiná charita, pomáhám konkrétním lidem, které znám a kteří znají mně.
- Až na výjimky, které mohu udělit dle své libovůle, protože zacházím se svými vlastními zdroji, pomáhám těm, kdo si pomoc zaslouží a celkem dost, byť ne vždy úplně, kašlu na ty, kdo se do problémů dostali z vlastní blbosti.
Jenže to, co jsem výše popsal, to vlastně vůbec solidarita není. Je to pomoc. Dobrovolná pomoc těm, kdo ji potřebují, nebo těm, kdo třeba i díky ní mohou jednou prospět zase mně, nebo těm, kdo mi už v minulosti pomohli. Není to proto, že by na mou pomoc měli právo, že by pociťovali nějaký nárok, je to jen proto, že mi to zrovna připadá správné, nebo že cítím povinnost pomoci.
Když to shrnu, rozumná solidarita je jen taková, kterou praktikuje konkrétní osoba používající vlastní zdroje, mezi které nepočítám zadlužení se, přímo vůči jiné konkrétní osobě nebo instituci.
Tvrdím, že veškerá takzvaná solidarita nad tu, kterou jsem popsal výše, je blbost. Tvrdím také, že na blbost mám právo, jestliže zacházím s vlastními zdroji. A tak dám-li dar Člověku v tísni, je to sice blbost, protože tím nikoho nepodporuji přímo a nemám žádnou kontrolu nad tím, jak obdarovaný můj dar (zne)užije, ale je to pořád ještě legitimní, protože je to blbost, kterou s plným vědomím chci udělat, nikoho jiného k ní nenutím a postihne jen moji peněženku.
Na druhé straně existuje také tak zvaná solidarita, která není legitimní, přestože je legální, protože je to blbost, kterou po mně pod hrubým nátlakem vyžadují orgány státu na základě zákonů přijatých mnou nezvolenými politiky.
Tak třeba sociální dávky – libovolné a k libovolnému účelu – rozdělované anonymním úředníkem z prakticky anonymních zdrojů pro něj prakticky anonymním lidem. Jistě jsou mezi nimi i lidé potřební, ale aby je člověk hledal lupou. Proč by stát měl platit příspěvek na bydlení člověku, jehož děti jsou milionáři? Aby si mohl dovolit platit nájem v bytě, který jeho dětem patří? Jaký smysl mají sociální dávky vyplácené lidem, kteří si pro ně jezdí na úřad mercedesem ověšeni zlatými řetězy? Je v zájmu státu, aby si z nich naspořili na další zlatý řetěz?
Takové jsou jen ty nejkřiklavější případy, ale proč dávat dávky polovině české populace, když v naprosté většině případů by stačila vzájemná výpomoc, jakou jsem popsal výše, mezi příbuznými a známými? A nemylte se; nejde jen o vrozenou slušnost nebo dobré vychování. České právo zná institut vyživovací povinnosti. Pro asociály, kteří se o své rodiče, děti a jiné příbuzné v nouzi postarat nechtějí a raději prosazují, abychom se o jejich povinnost postarali my všichni prostřednictvím státu, existuje také dobré řešení – vězení a/nebo exekuce mzdy. Ale tak by naši (a)socialisté skončit nechtěli, že…
Právě anonymnost obdarovávaných lidí i zdrojů rozdávaných peněz a fakt, že sociální podpora je vymahatelným právem, nevázaným na žádnou povinnost a nijak svého příjemce neomezující např. v právu volit, jsou hlavními problémy, kterým sociální stát trpí. Snadno se plýtvá lidem, kteří vědí, že jim z nouze povinně pomůže stát a nic za to nebude chtít. Snadno se člověk zalyká lítostí při čtení tragi(komi)ckých příběhů o starých lidech, kteří svým dětem rozdali úplně všechno a když nakonec potřebovali pomoct, děti o ně najednou ztratily zájem. A špatně, velmi špatně, se státním úředníkům z dálky hodnotí, kdo a jak velkou pomoc ve skutečnosti potřebuje.
Velmi snadno se zato různým Paroubkům, Filipům, Vandasům a Zemanům ukazuje prstem – to jsou oni, ti zlí, bohatí, neobyčejní, co riskovali, podnikali, vydělali si, našetřili si, o děti i rodiče se starali, to jsou ty svině, co za všechno můžou, pojďte s námi vy obyčejní lidé, pojďte je ještě víc obrat zdanit, pojďte si jejich peníze rozdělit mezi nás sebe, všechno pak bude lepší, když tihleti sprostí keťasové a šmelináři zhovadilí kapitalisté zmizí z naší překrásné sluncem zalité (unijně evropské) budoucnosti, ve které všichni budeme mít vše…
Jenže tohle je cesta do pekel. Řecká cesta. Nikoli cesta k prosperitě a růstu, ale k zadlužení a zbídačení všech s výjimkou jisté stranické aristokracie a několika kolaborujících velkopodnikatelů.
Stát tu není, nemá být, proto, aby lidem obstarával pečené holuby do huby. Natožpak aby lidi obdařil právem na dva pečené holuby denně a vůbec nic za to nechtěl. Stát má zajišťovat základní nezbytné funkce, které nikdo jiný dost dobře zajistit neumí – obranu státu, právní prostředí zajišťující rovnost před zákonem, volný pohyb, svobodu projevu, rovnost šancí – tj. ochranu proti monopolům a kartelům, proti korupci a vydírání, proti zneužívání pravomocí místní samosprávou, proti dovozu dotovaného zboží deformujícího tržní prostředí a tím i rovnost šancí, měl by zajistit policii pro vyšetřování trestných činů a chytání zločinců, justici, vězeňskou službu, základní vzdělání, základní výzkum a základní lékařskou péči. Ani v úplně nejhorším případě by nemělo být potřeba víc, než pět ministerstev. Dobrá, možná šest – možná, ale jen možná, by stát mohl ještě zajišťovat ochranu kulturního dědictví.
Vše ostatní, co stát nyní zajišťuje, je navíc a není to jen věcí toho, zda si to můžeme dovolit, nebo ne. Je to chyba hlavně proto, že z hlediska efektivity vynaložených prostředků a snižování možnosti i lákavosti korupce je nezbytné přiblížit veškeré ostatní služby, dnes poskytované státem, co nejvíc k občanům a co nejvíc jich nechat poskytovat soukromníky. Od výběru daní až po rozdělování dávek sociální pomoci by veškeré úřední aktivity měla vůči svým občanům zajišťovat místní samospráva a měla by tak činit z vlastních zdrojů, z peněz vybraných jako místní daně a z poplatků za služby poskytované občanům. Od školství přes dopravu a sport až po zdravotnictví by mělo fungovat soukromé podnikání, samozřejmě respektující zákonem daná pravidla.
Samozřejmě nechci říct, že se společnost má na chudé vykašlat a nechat je někde pod mostem bez pomoci umřít. Na druhé straně se ale už dávno prokázalo, že pokud společnost pomáhá každému stejně bez ohledu na míru jeho vlastní snahy, významná část „postižených“ si na to vytvoří návyk a jinak už to nechce. Proto je třeba systém od základu změnit:
- Podporu v nezaměstnanosti v současné podobě zcela zrušit a nahradit ji jakýmsi kapesným vypláceným po omezenou dobu pouze těm, kdo ztratili práci a během aktivního hledání nového zaměstnání plní zadání obce – např. vykonávají veřejné práce, úspěšně absolvují rekvalifikační kurz, a pod.
- Ostatní sociální dávky vyplácet pouze lidem, kteří mají buď stálé zaměstnání nebo nárok na výše zmíněné kapesné a významně je omezit – vyplácet je pouze těm, kdo nejen nemají aktuálně dostatečný příjem, ale také doloží čestným prohlášením, které bude možno náhodně kontrolovat, že oni ani jejich příbuzní v linii přímé nemají žádné úspory a žádný movitý majetek mimo majetku přímo používaného pro bydlení a výkon zaměstnání. (Jinak řečeno, opravdu není nutné vyplácet dávky člověku, který vlastní domácí kino, herní konzoli, dobrmana a je otcem tří dobře placených dětí.)
- Každý, kdo přijme sociální dávku (s výjimkou prvních tří měsíců výše zmíněného kapesného), se tím současně automaticky vzdá pasivního i aktivního volebního práva do všech zastupitelstev, rozdělujících veřejné prostředky, na dobu odpovídající alespoň polovině volebního období od chvíle, kdy dávku přijal naposledy, aby se tak vyloučila možnost, že by byl během volby nebo brzy před ní ve střetu zájmů.
Solidarita, která je financovaná z nutně anonymních veřejných prostředků, musí být jasně cílená na potřebné a hlavním cílem nesmí být jen je nakrmit, ale pomoct jim, aby se zvládli nakrmit sami a zároveň je k tomu tak trochu nutit. Navíc, jak se dobře ukázalo na příkladu Řecka, demokratická společnost se ještě navíc musí chránit před jejich případnými pokusy ve volbách si přidělit víc dávek za méně náročných podmínek.
Jistěže nemám patent na rozum a každého asi napadne pár ještě lepších, efektivnějších či radikálnějších řešení, než jsem si dovolil nastínit. Napište mi je. Nebo se o nich přijďte pobavit na
#tridniboj. Třeba to inspiruje i nějaké naše budoucí politiky. Nejdůležitější ale je, aby si co nejvíc lidí konečně uvědomilo, že blbosti si už nemůžeme dovolit. Ty ať si sponzoruje třeba jejich zarputilý zastánce Jiří „kdo z vás to má“ Paroubek ze svých soukromých úspor.
