Protikorupční řeči jsou super, ale nic, co by se proti korupci dalo snadno a účinně použít, ještě myslím nikdo nevymyslel.

Zkusme se na to podívat racionálně. Korupci může odstranit jen odstranění jejích příčin. Když to zjednoduším, mezi základní příčiny patří (relativní) chudoba a nemorálnost úředníků, lékařů, policistů, politiků, soudců, obecně kohokoli, kdo poskytuje nedostatkové nebo monopolní služby či zboží a netrpělivost, nemorálnost a nestoudnost těch, kdo od nich něco potřebují a mají dost peněz (nebo vlivu).

Je to v zásadě stejné jako s prostitucí – dokud existuje poptávka, bude existovat i nabídka (což neznamená, že nutně všichni uplácejí nebo chodí za prostitutkami, jen že to prostě je možné tak dělat).

Narozdíl od prostituce ale u korupce poptávku generuje stát tím, že do rukou podhodnocených řadových úředníků (policistů, politiků, lékařů…) svěřuje čím dál víc rozhodovacích, přerozdělovacích a kontrolních pravomocí. Dává jim tak možnost nejen přímo nabízet „služby“ za protihodnotu, ale i ty poctivější mezi nimi vydává všanc zajímavé nabídce od přehnanými regulacemi frustrovaného občana, kterého vždy bude zajímat jen co nejrychlejší vyřízení problému. O tom, že každý má svou cenu, se snad nemusíme bavit, to je nepopiratelný fakt. Tresty za prokázanou korupci mohou tu cenu jen zvýšit, ale korupci těžko odstraní – korupce je trestná snad odjakživa a že by to mělo nějaký znatelný efekt…

Veškerá kontrolní protikorupční činnost, agenti provokatéři, transparentní výběrová řízení a bůhví jaké politické výmysly nakonec vždy postihnou jen malé ryby. Mimochodem – quis custodiet ipsos custodes? A i kdyby protikorupční opatření skutečně aspoň částečně zafungovala, čemuž moc nevěřím, náběh úspor bude stejně tak pozvolný, že současné finanční problémy státu rozhodně nevyřeší.