Hlasoval jsem pro vstup do EU. Chtěl bych reparát.

Evropskou komisi vede (ex)maoista, většina komisařů jsou (ex)komunisté, zahraniční politiku EU formuluje (naštěstí neschopná) rudá baronka a všechny nás navenek zastupuje úředník s charismatem mokrého hadru. Aby toho nebylo dost, Evropskému parlamentu od minulého týdne šéfuje fašista. Čekali jste něco takového, když jste v roce 2003 hlasovali o vstupu ČR?

Nedávno Evropská unie dosadila nikým nezvolené vlády „odborníků“ v Řecku a Itálii (tomu se v jiných dobách a zemích říká puč) a pro jistotu jsou to právě ti samí „odborníci,“ kteří vysoce odborně spolupracovali na vzniku právě těch problémů, které mají nyní řešit.

V současnosti Evropská unie připravuje mezivládní smlouvu, ve které se členové i nečlenové eurozóny mají zavázat, že pokud se Francie, Německo a Evropská komise shodnou, bude jejich povinností hlasovat ve shodě s nimi. Ve světle tohoto faktu je skutečný účel této smlouvy – totiž obejít britské veto – jen nepodstatným detailem, i když mě vede k zamyšlení nad naivitou těch, kdo nás léta přesvědčovali, že musíme být součástí EU, abychom v ní mohli uplatňovat svůj vliv. Ha ha.

Krásným příkladem starosti evropských elit o blaho všeholidu je i čerstvě podepsaná dohoda ACTA, na jejímž vyjednání se EU aktivně podílela. Pokud jste si toho ještě nevšimli, milí občané, zbystřete. Vy všichni jste právě prostřednictvím naší „pravicové“ vlády podepsali pokoutně vyjednanou dohodu, která zbaví vás i vaše děti velké části osobních svobod, radikálně omezí přístup k informacím a ohrozí dostupnost generických léků i některých zemědělských produktů ve jménu ochrany společností, které neuměly včas přizpůsobit své podnikání novým možnostem a podmínkám. Určitě z toho máte radost.

Další velkou kauzou současnosti je nová, prý autoritářská, maďarská ústava. Nevím dost, abych ji uměl hájit nebo kritizovat, ale vím, že ji schválil demokraticky zvolený parlament velkou většinou hlasů a jen samotný fakt, že ji kritizují lidé tak opovrženíhodní, jako Verhofstadt nebo Schulz, mě nutí připustit si krajně nepravděpodobnou možnost, že Orbán možná dělá občas něco i dobře (přinejmenším když zrovna nevylupuje penzijní fondy).

Evropská demokracie je prostě impozantní. Nikdo se nemůže divit, že její představitelé, sami často nikým nezvoleni, plni spravedlivého hněvu cítí právo kritizovat autoritářské tendence nové maďarské ústavy, americké věznění teroristů na Guantanámu, izraelskou „okupaci“ Gazy nebo českou jadernou energetiku, zatímco se přátelí s lidmi jako Kaddáfí, Abbás, Chavez nebo Castro, aplaudují Obamovi, ať udělá cokoli a ze všeho nejvíc na světě se bojí podat ruku dalajlámovi, protože by tím nasrali nějakého zakomplexovaného čínského mandarína.

Nevím jak vy, ale pro vstup do téhle Evropské unie jsem nehlasoval.

Ne, nemyslím, že je úplně všechno na Evropské unii špatné, její základ (EHS a předchozí dohody) je relativně zdravý. Ale socialismus, který na tom základě budují současné evropské „elity,“ vede přesně tam, odkud jsme se před dvaceti lety dostali. A já tam znovu nechci.

Před časem se v Irsku po mohutné mediální masáži opakovalo referendum o Lisabonské smlouvě, aby se těm blbým Irům umožnilo rozhodnout správně. Přes všechny výhrady to byl vlastně jeden ze světlejších okamžiků nedávné evropské historie, protože jen o pár let dřív se nevyhovující výsledky referend prostě ignorovaly, stejně jako nedávné britské veto. Ostatně opakovaně hlasovat, dokud výsledek Unii nevyhovuje, je v Irsku už taková místní tradice: Smlouvu z Nice ti blbí Irové také schválili až na druhý pokus. Nicméně celá ta šaškárna ve mě vzbuzuje jistou naději: Když mohli své hlasování hned dvakrát opravit oni, proč nedat stejnou šanci i nám, blbým Čechům?

Dnes bych už hlasoval proti.

Bernard Kouchner prohlásil, že opovrhuje islámem

"Když není možné stavět minarety, znamená to, že se utlačuje náboženství. Je to výraz netolerance a já netolerancí opovrhuji," řekl stanici RTL francouzský ministr zahraničí Bernard Kouchner.

Vida, Bernard Kouchner prohlásil, že opovrhuje netolerancí – to znamená, že opovrhuje islámem, který je snad nejnetolerantnější ideologií současnosti. Volal bych bravo, jenže on to tak asi nemyslel… No nevadí, ať to myslel jak chtěl, stejně mu za to budou vyznavači náboženství míru chtít přinejmenším uříznout hlavu. Chudáček.

Listina základních práv EU? Nebezpečná zbytečnost.

Krátká a dosti neuspokojivá twitterová diskuse o platnosti Listiny základních práv EU v ČR mě přiměla napsat trochu obšírnější komentář o tom, proč si myslím, že je dobře, když pro nás Klaus vyjednal výjimku z její aplikace.

Mám velmi ambivalentní vztah k různým listinám práv a svobod, tu a tam nalepených na nějakou tu ústavu nebo lisabonskou smlouvu. Na jedné straně mi některá ta práva připadají přirozená a jejich záruka s právní silou ústavy nebo mezinárodní smlouvy je mi sympatická.

Na druhé straně ale stojí fakt, že ta sympatická, přirozená, užitečná práva jsou vždy doprovázena sadou práv zcela nepřirozených, odrážejících ideologickou zaslepenost a naivitu svých navrhovatelů – o těch diskutovat vůbec nehodlám, jestli si někdo myslí, že zakotvit vedoucí úlohu socialismu a odborů v ústavě je dobrý nápad, musí být po zkušenosti s komunistickým režimem úplný magor. Problém mám ale i s těmi sympatickými, přirozenými a užitečnými právy – především v tom, že ať se to vezme jak chce, jsou nevymahatelná, neboť jejich interpretace ze strany autorit je vždy pokroucena výše zmíněnou ideologickou zaslepeností.

Takže si to vezměme po pořádku, vybereme si pár těchto na první pohled sympatických a užitečných práv k diskusi:

Právo na život

Kdejaká listina zaručuje právo na život. Jenže pak přijde ideolog a rozhodne, že dítě do určitého věku právo na život vlastně nemá, protože to není dítě, je to jen shluk buněk. Co na tom, že ten shluk buněk vypadá jako dítě, hýbe se, reaguje na podněty, cítí bolest. Prostě když ho ženská nechce, tak do popelnice s ním.

A to není všechno. Bude mi 80 let a onemocním běžně leč nákladně léčitelnou chorobou. Mám právo být zachován při životě, jak tvrdí ta slavná listina, nebo, když nebude dostatek prostředků pro všechny, protože je nějaký zkurvený socan promrhá na dotování kdejakého Paralenu, dostane přednost někdo v tzv. produktivním věku? No já vím, to vlastně záleží na tom, zda budu mít dost peněz na úplatek, že ano. Legálně si, pokud vím, péči zaplatit nemůžu, to by bylo podle místních socanů zcela nemorální.

Právo na život je moc hezká, ale významově zcela prázdná konstrukce, jejíž prázdnota je umocněna tím, že ve chvíli, kdy je toto mé právo porušeno, si už nemůžu postěžovat…

Právo na svobodu a osobní bezpečnost

Člověk by myslel, že ve srovnání s právem na život je právo na svobodu mnohem snáze uchopitelné. A přece je svoboda mého konání stále více omezována a nezáleží na tom, kolik listin mi ji kde zaručuje.

Pokud si pro sebe svobodu definuji jako konání, omezené pouze tím, že nesmí omezit svobodu nikoho jiného, proč nemohu odkázat svůj majetek v libovolném poměru za libovolných podmínek libovolným dědicům? Proč mě budou lékaři zkoušet zachraňovat, i když spáchám sebevraždu? Proč musím přispívat ze své kapsy na sociální experimenty, se kterými hrubě nesouhlasím a které považuji za škodlivé a omezující svobody dokonce i těch, komu mají pomáhat? Proč musím komunikovat se státem pomocí polofunkčního a mizerně vyprojektovaného i naimplementovaného rozhraní, které, ačkoli by snadno mohlo, nezaručuje korektním způsobem ochranu před podvody, zavádí významné právní nejistoty a je pro mě nákladnější, než tradiční papírová komunikace?

Proč nesmím svobodně vyjádřit souhlas nebo nesouhlas s prakticky nejvýznamnější změnou státního zřízení své země za posledních dvacet let?

Tento stát omezuje moji svobodu navzdory listině práv a svobod v celé řadě absolutně neospravedlnitelných věcí, aniž by přitom projevil sebemenší snahu ji chránit. Svoboda je krásná věc, ale bojím se, že i kdyby každý parlament na světě vyrobil novou listinu práv a svobod každý druhý týden, skutečnou svobodu mít nebudeme, dokud se neodhodláme si ji znovu vybojovat.

Právo na svobodné vyznávání a volbu náboženství

Potřebě tohoto práva vlastně vůbec nerozumím. Nikomu není nic po tom, co si kdo myslí, v co věří a co vyznává, pokud tím neomezuje svobodu svých spoluobčanů myslet si, věřit či nevěřit a vyznávat či nevyznávat cokoli jiného je napadne.

Na druhou stranu nevím, proč by měl někdo být jakkoli pohoršen a dokonce se snažit mě omezovat, pokud svobodně projevím, co si myslím, pokud si dovolím říct nahlas, že organizovaná víra (a ostatně i organizovaná nevíra) je podle mého názoru znakem jisté duševní zaostalosti, nejistého ukotvení základních hodnot a v případě jednoho velmi populárního náboženství s rysy fašismu také znakem latentní pedofilie, opovrhování ženami, obhajoby otroctví, násilnictví a netolerantnosti.

Co mi zejména vadí je, že právo svobody vyznání a volby náboženství je zneužíváno tzv. věřícími k umlčení jakékoli kritiky, k vyloučení diskuse, omezení historického a teologického bádání, zatímco rysy jejich náboženství, které svobodu zcela vylučují, považují za nadřazené těmto právům. Prostě mi vadí, že naprostá většina věřících jsou zatracení pokrytci, pokud se jedná přístup k jejich vlastnímu náboženství.

Rovnost před zákonem, zákaz diskriminace, rovnost žen a mužů

Toto právo je naprosto směšné, když mohou existovat politici, kteří jsou schopni lhát mi do očí, že spravedlivé daně jsou takové, kdy někdo neplatí žádné, někdo platí desetiprocentní, někdo jiný dvacetiprocentní a ještě někdo další třicetiprocentní… Taková interpretace slov „spravedlnost“ nebo „férovost“ vede přímo a bez oklik k Orwelově newspeaku a je ostudou všech vzdělaných lidí, kteří z nějakého nepochopitelného důvodu podporují socialisty, že nejsou schopni si toto do nebe volající pokrytectví přiznat.

Přitom diskriminace je něco, co je mi z duše odporné, ať se to týká jakékoli oblasti lidské činnosti. Nemám nic proti černým transsexuálům, homosexuálním asiatkám, heterosexuálním bílým mužům ani proti žádné jiné rase, pohlaví či sexuální orientaci. V práci zaměstnám kohokoli z nich a za stejných podmínek s ostatními, ovšem popírám, že bych jako zaměstnavatel neměl mít právo vybrat si z více podobných kandidátů na základě svého libovolného okamžitého nápadu, předchozí zkušenosti nebo třeba jen hodu kostkami.

Také se divím, že tato práva jsou explicitně a bezostyšně porušována různými církvemi a náboženstvími a nikdo nepoužije listinu práv a svobod a nenapadne církev u soudu… Jakto, že biskup nesmí být homosexuál? Proč nemůže farnost vést kněžka? Kolik papežů v dějinách byly ženy? (Pokud vím, jen jeden, a ještě to musel tajit.) Kolik žen musí svědčit před islámským soudem, aby se váha jejich svědectví rovnala váze svědectví jednoho muže?

Navíc jsou tato práva do značné míry pochybná i proto, že lidé si navzdory jakémukoli sociálnímu inženýrství ve skutečnosti nejsou rovni. Jsou chytří, blbí, průměrní, konvenční, úchylní, rychlí, pomalí, citliví, otrlí, slabí, silní, charakterní, bezcharakterní, panovační, submisivní, zkušení, nezkušení, závislí i samostatní, mají nebo nemají dělohu, vousy, prsa, penis, jsou bohatí, chudí, mají různou barvu kůže, kulturní zázemí, vzdělání, jazykovou vybavenost… Některá základní práva určitě máme už jen proto, že jsme lidmi, ale systém, kdy každý má veškerá práva bez ohledu na to, zda si je zasluhuje, je vadný a dlouhodobě postrádá životaschopnost. Tvrdím, že většinu práv si každý musí zasloužit. Musí se učit, musí o sebe pečovat, musí pracovat, musí umět komunikovat, musí dodržovat zákony, nekrást, nevraždit, platit daně, musí prostě společnosti víc dávat, než brát.

Současný systém, kdy se politická reprezentace v záchvatu applebyovské velkodušnosti rozhodla dát každému veškerá práva, aniž by je podmínila plněním povinností, a zároveň ta práva nijak negarantuje, jejich porušování nepostihuje a dokonce je i zneužívá jedno proti druhému podle toho, jak je zrovna potřeba, tento systém nutně potřebuje reformu. Dokonce myslím, že potřebuje celý zbourat a znovu postavit úplně jinak. Čím déle se bude prodlužovat jeho agónie, tím horší lze čekat výbuch násilí z naakumulované frustrace na jeho konci. I proto jsem rád, že aspoň část toho systému se nás snad až tak moc týkat nebude.

Tak a to by bylo pro dnešek všechno. Na víc nemám čas – a ani žaludek. A teď diskutujte, lidé. Zatím na to máte prý ještě právo, socialismus ještě nebyl pozdvihnut mezi evropská náboženství.