Žijeme v době, kdy…

Zaujal mě dnes ráno @simindr svou stížností na tu hnusnou dobu, ve které žijeme, ale přišlo mi to nějaké neukončené. Dovolil bych si doplnit ještě krátké pokračování inspirované blbou náladou původního blogu:

Žijeme v době, kdy si novináři osobují právo soudit a popravovat kohokoli na základě svých dojmů (pokud za to rovnou nejsou placeni). Kdy je špičkovým politicko-ekonomickým týdeníkem povrchní a senzacechtivý bulvár. Kdy ani veřejnoprávní média netuší, co je to nestrannost. Kdy je „česko-japonský univerzál“ bohužel jedním z nejlepších kandidátů na prezidenta, které tato země dokázala po dvaceti letech relativní svobody vyprodukovat. Kdy za politické přesvědčení můžete přijít o práci, aniž byste cokoli zničili, ale budou vás vynášet do nebes, když z politického přesvědčení poškodíte cizí majetek. Kdy komunisté mají v Parlamentu většinu, ať volby dopadnou jakkoli. Kdy nám EU zakazuje tuzemský rum a pomazánkové máslo, protože by to mohlo zmást spotřebitele, ale podle téže EU je možné prodávat pod stejnou značkou méně kvalitní potraviny, než v sousedních zemích, protože to spotřebitele zmást zcela jistě nemůže. Kdy se v supermarketech běžně prodávají nejen nekvalitní, ale hlavně zkažené potraviny. Kdy EU dotacemi na boj s konkurencí prohlubuje pokřivenost už tak socialismem pokřiveného trhu. Kdy se nesmyslná a neprokázaná obvinění opakují znovu a znovu celé roky, protože prostě toho Klause, co nám tak hrubě šlape na kuří očička naší vlastní malosti, z hloubi duše nesnášíme. Kdy náš vlastní ministr zahraničí bojuje všemi prostředky za omezení naší suverenity. Kdy všelijaká „zelená“ pakáž nejrůznějšími obstrukcemi léta prodlužuje utrpení stovek tisíc lidí. Kdy nelze podporovat nejčistší známý známý zdroj energie, protože nám řekli, že se ho máme bát, zato ničení (cizí) krajiny, (cizího) ovzduší ani (cizích) lidských životů nám vlastně ani tak moc nevadí. Kdy můžete blokovat levý pruh dálnice pomalou jízdou a za to o řidičák nepřijdete, i když to pravidla zakazují. Kdy nevadí, že příjemci sociálních dávek a podpor jsou při volbách v jednoznačném střetu zájmů, ale ministři nesmí podnikat. Kdy se zavře napravivší se právnická fakulta v Plzni, ale na VŠFS si akreditační komise netroufne. Kdy policie šikanuje a buzeruje lidi za drobnosti, kterými nikoho neohrožují ani neomezují, ale nikdy nevyšetří krádež auta nebo mobilu. Kdy se hluboce diskutuje o lidských právech zločinců a násilníků, ale lidská práva slušných lidí nikoho nezajímají. Kdy jsou podmínky pro získání zbraní pro slušné lidi přehnaně obtížné, ale načerno si je může obstarat každý. Kdy oko zlodějky má větší hodnotu, než život jedenáctileté dívky. Kdy „černá svině“ je rasismus, zatímco „bílá svině“ nikoli. Kdy můžete s rasistickými motivy oloupit a dlouhé hodiny týrat a znásilňovat malého kluka, ale zavřou vás maximálně na deset let a vaše jméno budou tajit, zatímco když z neznalosti neoprávněně, leč v dobré víře, založíte firmu a bez jakékoli škody to napravíte, odsoudí vás za to k víc než pěti letům natvrdo. Kdy za běžnou nepozornost a řádově stokorunový dluh můžete přijít o všechno, i když svou chybu napravit chcete, a kdy můžete o všechno přijít, aniž byste kdy cokoli skutečně dlužil. Kdy existuje tisíckrát novelizovaný nepřehledný a nesrozumitelný zákon na každý prd, a proto prakticky není možné normálně žít a žádný zákon nikdy neporušit.

A kdy se najdou lidé, kterým navzdory všemu tomuhle hlavně vadí Agáta Hanychová, Petr Kotvald a Lucie Bílá v televizi… ;)

Hlasoval jsem pro vstup do EU. Chtěl bych reparát.

Evropskou komisi vede (ex)maoista, většina komisařů jsou (ex)komunisté, zahraniční politiku EU formuluje (naštěstí neschopná) rudá baronka a všechny nás navenek zastupuje úředník s charismatem mokrého hadru. Aby toho nebylo dost, Evropskému parlamentu od minulého týdne šéfuje fašista. Čekali jste něco takového, když jste v roce 2003 hlasovali o vstupu ČR?

Nedávno Evropská unie dosadila nikým nezvolené vlády „odborníků“ v Řecku a Itálii (tomu se v jiných dobách a zemích říká puč) a pro jistotu jsou to právě ti samí „odborníci,“ kteří vysoce odborně spolupracovali na vzniku právě těch problémů, které mají nyní řešit.

V současnosti Evropská unie připravuje mezivládní smlouvu, ve které se členové i nečlenové eurozóny mají zavázat, že pokud se Francie, Německo a Evropská komise shodnou, bude jejich povinností hlasovat ve shodě s nimi. Ve světle tohoto faktu je skutečný účel této smlouvy – totiž obejít britské veto – jen nepodstatným detailem, i když mě vede k zamyšlení nad naivitou těch, kdo nás léta přesvědčovali, že musíme být součástí EU, abychom v ní mohli uplatňovat svůj vliv. Ha ha.

Krásným příkladem starosti evropských elit o blaho všeholidu je i čerstvě podepsaná dohoda ACTA, na jejímž vyjednání se EU aktivně podílela. Pokud jste si toho ještě nevšimli, milí občané, zbystřete. Vy všichni jste právě prostřednictvím naší „pravicové“ vlády podepsali pokoutně vyjednanou dohodu, která zbaví vás i vaše děti velké části osobních svobod, radikálně omezí přístup k informacím a ohrozí dostupnost generických léků i některých zemědělských produktů ve jménu ochrany společností, které neuměly včas přizpůsobit své podnikání novým možnostem a podmínkám. Určitě z toho máte radost.

Další velkou kauzou současnosti je nová, prý autoritářská, maďarská ústava. Nevím dost, abych ji uměl hájit nebo kritizovat, ale vím, že ji schválil demokraticky zvolený parlament velkou většinou hlasů a jen samotný fakt, že ji kritizují lidé tak opovrženíhodní, jako Verhofstadt nebo Schulz, mě nutí připustit si krajně nepravděpodobnou možnost, že Orbán možná dělá občas něco i dobře (přinejmenším když zrovna nevylupuje penzijní fondy).

Evropská demokracie je prostě impozantní. Nikdo se nemůže divit, že její představitelé, sami často nikým nezvoleni, plni spravedlivého hněvu cítí právo kritizovat autoritářské tendence nové maďarské ústavy, americké věznění teroristů na Guantanámu, izraelskou „okupaci“ Gazy nebo českou jadernou energetiku, zatímco se přátelí s lidmi jako Kaddáfí, Abbás, Chavez nebo Castro, aplaudují Obamovi, ať udělá cokoli a ze všeho nejvíc na světě se bojí podat ruku dalajlámovi, protože by tím nasrali nějakého zakomplexovaného čínského mandarína.

Nevím jak vy, ale pro vstup do téhle Evropské unie jsem nehlasoval.

Ne, nemyslím, že je úplně všechno na Evropské unii špatné, její základ (EHS a předchozí dohody) je relativně zdravý. Ale socialismus, který na tom základě budují současné evropské „elity,“ vede přesně tam, odkud jsme se před dvaceti lety dostali. A já tam znovu nechci.

Před časem se v Irsku po mohutné mediální masáži opakovalo referendum o Lisabonské smlouvě, aby se těm blbým Irům umožnilo rozhodnout správně. Přes všechny výhrady to byl vlastně jeden ze světlejších okamžiků nedávné evropské historie, protože jen o pár let dřív se nevyhovující výsledky referend prostě ignorovaly, stejně jako nedávné britské veto. Ostatně opakovaně hlasovat, dokud výsledek Unii nevyhovuje, je v Irsku už taková místní tradice: Smlouvu z Nice ti blbí Irové také schválili až na druhý pokus. Nicméně celá ta šaškárna ve mě vzbuzuje jistou naději: Když mohli své hlasování hned dvakrát opravit oni, proč nedat stejnou šanci i nám, blbým Čechům?

Dnes bych už hlasoval proti.

O svobodě tonoucí v „tolerantním“ davu

Na Twitteru už druhý den zuří jakási podivná davová psychóza. Jeden po druhém se tam lidi připojují k odsuzování, zesměšňování a nadávání ženě, která se provinila jen tím, že se bez řečí nepodřídila převažujícímu názoru na sexuální vzdělávání dětí. A co hůř: Ona nezůstala u hospodských keců, ona si dovolila dát se dohromady s podobně smýšlejícími „nepřizpůsobivými“ občany a zkusit své názory prosadit! A co ještě hůř: Ona s tím dokonce i částečně uspěla!!

Něco podobného česká společnost neodpouští, a to kupodivu ani na Twitteru, kde se (bez nadsázky) schází víceméně její elita. Udivilo mě už jen to, jak lehce se může i na Twitteru stát předmětem odsudku něčí touha svobodně vychovat vlastní děti podle svého vlastního svědomí, ještě víc mě ale udivilo, že se k tomu snížili i někteří z těch, jejichž úsudku si jindy velmi vážím.

Hodně oněch odsudků totiž prokazuje, že jejich autoři vystoupení paní Jochové v Hydeparku buď neviděli vůbec, nebo nedávali pozor. Jistě, Jochová není zkušený demagog, není zvyklá vystupovat před kamerou, byla nervózní, nejistá, párkrát se ošklivě zamotala, bylo vidět, že některé věci nemá úplně promyšlené, ale i když s ní v lecčems nemusím souhlasit (viz disclaimer), to zásadní řekla dobře: Jde o svobodu rodičů vychovávat své děti. Všechno ostatní, kolem čeho se diskuse točila, byly malicherné detaily, popř. věci, které Jochová neřekla, ale moderátor i diváci se tvářili, že ano.

Všichni myslím tak nějak chápou, že paní Jochová nemá patent na rozum, že nemá právo mluvit jim do výchovy jejich dětí – a mají pravdu. Zároveň ale trošku pokrytecky předpokládají, že opačně to tak není, že jejich jedinému správnému názoru podpořenému „odborníky“ a jejich jediné geniální a nezpochybnitelné odborné Příručce se paní Jochová podřídit musí. Kde bychom prý skončili, ptají se, kdyby si ta hrstka náboženských fanatiků dělala co chce. Copak lze dopustit, aby někdo učil děti jen Koránu, posílal je do výcvikových táborů v Afghanistánu nebo jim odpíral informace o lidské sexualitě?

Než na to odpovím, rád bych poznamenal, že paní Jochová svým dětem informace o lidské sexualitě neodpírá. Nezakazuje jim ani masturbaci, kolem kteréžto oblíbené aktivity diváků se zbytečně točila spousta dotazů, byť se zjevně snaží, aby její děti měly dost jiných podnětů, z jejího hlediska prospěšnějších než autoindukované orgasmy. Mimochodem, explicitně to řekla. Neodpírá svým dětem informace o pohlavních chorobách ani o riziku nechtěného těhotenství. Nepředpokládám, že by jim chtěla zamlčet existenci kondomu a potratu, až na to budou dost velké. Snaží se jen bránit tomu, aby o těchto věcech byly informovány někým cizím, pro ni nedůvěryhodným, pro ni nepřijatelnou formou, v souvislostech, které ona chce podat jinak.

Je celkem jedno, jaký pro to má důvod. Ve svobodné společnosti na to musí mít právo. Ve svobodné společnosti totiž primárním úkolem školství není vychovávat Nového Člověka (a není náhodou, že jak víme z historie i současnosti, právě na to kladou stejný důraz nacisti, komunisti, ekologisti i islamisti). Školství má vzdělávat, učit pracovat s informacemi, vyhledávat je, třídit, kriticky je hodnotit, zkoumat, polemizovat s názory jiných lidí, hledat odpovědi – ve zkratce školství má učit lidi poznávat fakta a myslet. Výchova, hodnotový žebříček, náboženské nebo politické přesvědčení, názory na kontroverzní témata, to vše by primárně mělo být věcí rodičů. Samozřejmě, Gaussova křivka platí, nějakých 70-80 % rodičů je tak neschopných, že výchovnou funkci školy jejich děti potřebují. Nicméně právě proto je správné umožnit opt-out těm rodičům, kteří o to stojí.

Ano, některé děti na to doplatí, místo správné techniky masturbace se naučí jen Korán, ale než bych si dovolil určovat, kde leží hranice, za kterou má stát právo odebrat rodičům děti pro (výchovnou) neschopnost a multikulturně uvědoměle tu hranici posunoval a ohýbal, aby se nedotkla vybraných privilegovaných skupin (např. často nevychovaných a nevzdělaných romských dětí), ale aby nutně postihla muslimy, katolíky a jiné náboženské tmáře, to raději žádnou hranici určovat nechci. Raději se spolehnu na to, že většina lidí chce pro své děti to nejlepší a kvůli hrstce úchylů, které by tak jako tak měla zvládnout policie a sociálka, nestojí za to omezovat všechny ostatní.

Disclaimer: Nesouhlasím s Jochovou ani zdaleka ve všem – všeobecné školní vzdělání jistě má zahrnovat i nejrozšířenější známé způsoby rozmnožování živočichů a nebezpečné nemoci (včetně pohlavních) by jeho součástí také měly být. Mohl bych celkem zbytečně pokračovat podrobným výčtem svých názorů na proškolení žáků ZŠ o masturbaci, potratech, pornografii, technikách sexuálního styku, homosexualitě, pedofilii, zoofilii, koprofilii, Islámu, Křesťanství, Bahá’í, komunismu, nacismu, demokracii a spoustě dalších zajímavých a často lehce nechutných témat, ale zbytečně bych se namáhal. Jediné, co je totiž v kontextu vystoupení paní Jochové důležité, je svoboda. A všem by mělo být jedno, zda je to svoboda pro katolíky, nebo kohokoli jiného.

*  *  *

Přílohy

Asi před rokem jsem se přel s několika lidmi o vhodnosti Příručky, resp. její genderové kapitoly, ale kromě Twitlongeru (ze kterého to zmizelo, pročež to přikládám níže) a diskuse s @tracnik​em na Posterousu jsem to nikam jinam nedal. Přečtěte si prosím obojí. Pokud jste se na Příručku ještě neměli čas podívat, třeba vás to k ní přiláká. Možná pak lépe pochopíte, o co Jochové jde.

@Kojot666 @jokr_ @tracnik Hmm, taky jsem si myslel něco o prudérních páprdech… Dokud jsem si tu příručku nepřečetl. Možná byste měli taky. Pokud nemáte čas na celou, tak se prosím soustřeďte na kapitolu 15, Didaktické náměty, od PaedDr. Pavla Petrnouška.

Já v zásadě jsem pro vzdělávání o sexu a Hájek to samozřejmě přehání (i když, mimochodem, na používání nadsázky v diskusi nevidím nic špatného), protože velká část té příručky je celkem ok, ale představa učitelů praktikujících s mými dětmi metody vzdělávání navrhované právě v kapitole 15 mi připadá ohavná a to jsem, co se sexu týče, dost liberální.

Kromě toho, když si najdete čas i na zbytek příručky, zjistíte, že vedle věcí nezpochybnitelných nebo alespoň empiricky podložených se tam jako svaté pravdy prezentují i tvrzení podložená pouze ideologicky (např. co je normální a co je deviace, nebo téměř celá kapitola Genderové aspekty sex. výchovy). Kdo myslí jinak, myslí proti nám… a dál to známe, že, uděláme z něj mašíbla a hlásnou troubu, čímž ho odsoudíme, aniž bychom si namáhali intelekt nějakým studiem, natož pak argumentací.

Ať se vám to líbí, nebo ne, jako že zjevně ne, už jen z vašich reakcí plyne, že Hájek je možná blíž pravdě, než si optimisticky myslíte. Srovnání s Brave New World je sice přehnané, ale že by bylo úplně mimo, to se mi nezdá.

Podle mně je dobře, že někdo pocítil potřebu sexuální vzdělávání ve školách zavést a práci na takové příručce začít. Autoři této příručky se ale uzavřeli ve svém světě a totálně ignorovali menšinové názory na to, co je v rámci této výuky přijatelné. To je mimochodem zvlášť pikantní, když to srovnáte s hned na začátku uvedenými požadavky rovnosti, vzájemné úcty, respektu a prosazování principů názorové snášenlivosti.

Prostě je to jako obvykle, když něco dělá stát: Dobrá myšlenka mizerně implementovaná. Doufám, že příští verze příručky bude lepší a ještě víc doufám, že se každá škola bude moct rozhodnout, co z ní využije a co ne, a zda si třeba nenapíše úplně jinou příručku sama.

A teď se do mně pusťte. Hlásný trouba nějakého panelákového obludária asi bude to nejjemnější, co mohu očekávat, že?

Disclaimer: Nemám rád Hájka. Nejsem katolík. Nejsem ani protestant. Navzdory palčivé touze ani nemám na to být #dalailamer, maximálně tak #davajlama (to když vidím, kolik státu platím daní… za nic). Nejsem politicky korektní. Nejsem kurva. Nejsem učitel (never more!). Nejsem lékař. Nemám nic proti homosexuálům, heterosexuálům, hermafroditům, asexuálům, metrosexuálům, gastrosexuálům ani jiným *sexuálům, monogamním ani polygamním ani rasově ani etnicky rozmanitým svazkům a u filmu Everything You Always Wanted to Know About Sex But Were Afraid to Ask jsem se ohromně bavil a u Monty Python’s The Meaning of Life taky.

2)  A pokud ještě nemáte dost, podívejte se do diskuse s @tracnik​em

O politické orientaci

Další regulace trhu situaci nevyřeší – oheň neuhasíme benzínem.

Není třeba regulovat trh, je třeba regulovat stát – a to všemi možnými prostředky.

ODS či TOP09 jsou dnes strany neoliberální, tedy socialistické. Možná by bylo mnohem výstižnější jim začít říkat neosocialistické.

via devian.cz

Kdyby si jen tyhle tři kratičké citáty přečetli všichni ti novináři a politici, co nás tu od rána do večera krmí hovadinama, a kdyby je navíc zvládli i pochopit, byl by to ten nejlepší dáreček k narozeninám, co bych si mohl dnes přát…

U nás nejde o soupeření pravice a levice, liberalismu a socialismu, deregulace a regulace. V českém politickém mainstreamu soupeří socialismus s ještě větším socialismem, regulace s ještě větší regulací, levice s ultralevicí (a kdybych zahrnul do mainstreamu i komunisty, s fašistickou ultralevicí).

Nevím, možná je česká společnost jako celek skutečně tak vypjatě levicová, možná to ani nepůjde změnit, když levice ovládá prakticky celý veřejný prostor a s indoktrinací začíná už u malých dětí, ale když už to tak je, mělo by se to nazývat pravými jmény. Když už tu tak obrovská převaha voličů opakovaně volí levicové strany, bylo by správné, kdyby to také věděli. Možná by se pak ukázalo, že česká společnost zas tak moc vypjatě levicová není.

Proč má stát omezovat kouření ve veřejných prostorách

Čtu si tak včerejšího Jakla a tu spoustu obdivně souhlasných komentářů u článku i na Twitteru a jak už jsem od rána v prima náladě, protože mě probudili sousedi s úžasně milou informací, že máme vykradené sklepy, nedá mi to, a musím se k tomu také pěkně vyjádřit.

Zaprvé. Tak především mě těší, kolik je tu mezi námi zavilých libertariánů. Kde jste ale kurva všichni byli během voleb? Jakto, že Svobodní dostali jen 38000 hlasů? Nějak mi to nejde do hlavy.

Zadruhé. Veřejné prostory mají pravidla. Zkuste se promenovat nazí po Andělu, být sprostí v @HydeParkCT24, vlézt s čepicí na hlavě do kostela, obutý do mešity, bez jarmulky do synagogy nebo se projděte žumpou a obaleni výkaly zkuste navštívit @ComoRestaurant. Myslíte, že vám to projde?

Stejně jako v restauraci oprávněně očekáváte, že stát, resp. hygienik, zajistí v hospodě čistou pitnou vodu, nepřítomnost hmyzu a zbytků krys na vašem talíři a obsluhu bez nakažlivých chorob, stejně tak máte právo očekávat, že v ní budete dýchat relativně čistý vzduch. Těžko by se i největší libertarián smiřoval s tím, že si vedle něj jiný host restaurace nasere doprostřed stolu a zarazí to toho hovna svíčku, protože mu to třeba libě voní a on si chce i v restauraci užívat svého neškodného zlozvyku (no copak, rakovinu z toho nedostanete). Možná ještě hůř by se smiřoval s tím, že si místní dva roky nemytý bezdomovec chce jednou za čas dopřát trošku luxusu a vyžebrané peníze místo za sprchu a nějaké nové hadry utratit hned vedle jeho stolku za báječná hovězí líčka. Tak prosím než budete někomu vykládat, že pravidla hospody si určuje hospodskej a host má tak akorát právo tam nevlézt, nejdřív se zamyslete, zda to aplikujete obecně, nebo jen pro kuřáky.

Zatřetí. V ideálním světě by jistě fungovala zásada „když se ti to nelíbí, tak tam nelez.“ Jenže v reálném světě si musí práci hledat i servírka nekuřačka nebo kuchař nekuřák a dobrá práce v tomto oboru se nezíská zas tak lehce, aby si mohli dovolit rovnou odmítnout zaměstnání, ve kterém budou nuceni pasivně kouřit.

V ideálním světě by také kuřáci ve skupině nekuřáků rádi na dvě tři hodinky svoji závislost potlačili, aby ten čas mohli strávit s dobrými přáteli. V našem světě se naopak, k mému úžasu a občas i včetně mně, nekuřáci přizpůsobí kuřákovi, protože ten je obvykle neústupný (No co, chvíli to vydržíte, ne? Dyk se tak moc neděje. Já to dyštak budu foukat někam stranou, když vám to tolik vadí. Mě do nekuřácký hospody nikdo nedostane.)

Nechci nikomu zakazovat kouření. Ať si každý kouří, chlastá, píchá drogy, prdí, šťourá v nose, poslouchá Káju Gotta nebo onanuje nad fotkou Jyrkova mozku, dle libosti. Jde mi jen o to, že by si to měl dělat tam, kde to nikomu nevadí a kde to všichni přijmou dobrovolně – ne z existenčně nebo sociálně vyvolaného donucení.

Takže Jakl, klidně se vykuř, jak je libo, ale ostatní z toho vynech. Hlavně mě.

Boj s korupcí vs. poplatky: Co je efektivnějším zdrojem pro státní rozpočet?

Protikorupční řeči jsou super, ale nic, co by se proti korupci dalo snadno a účinně použít, ještě myslím nikdo nevymyslel.

Zkusme se na to podívat racionálně. Korupci může odstranit jen odstranění jejích příčin. Když to zjednoduším, mezi základní příčiny patří (relativní) chudoba a nemorálnost úředníků, lékařů, policistů, politiků, soudců, obecně kohokoli, kdo poskytuje nedostatkové nebo monopolní služby či zboží a netrpělivost, nemorálnost a nestoudnost těch, kdo od nich něco potřebují a mají dost peněz (nebo vlivu).

Je to v zásadě stejné jako s prostitucí – dokud existuje poptávka, bude existovat i nabídka (což neznamená, že nutně všichni uplácejí nebo chodí za prostitutkami, jen že to prostě je možné tak dělat).

Narozdíl od prostituce ale u korupce poptávku generuje stát tím, že do rukou podhodnocených řadových úředníků (policistů, politiků, lékařů…) svěřuje čím dál víc rozhodovacích, přerozdělovacích a kontrolních pravomocí. Dává jim tak možnost nejen přímo nabízet „služby“ za protihodnotu, ale i ty poctivější mezi nimi vydává všanc zajímavé nabídce od přehnanými regulacemi frustrovaného občana, kterého vždy bude zajímat jen co nejrychlejší vyřízení problému. O tom, že každý má svou cenu, se snad nemusíme bavit, to je nepopiratelný fakt. Tresty za prokázanou korupci mohou tu cenu jen zvýšit, ale korupci těžko odstraní – korupce je trestná snad odjakživa a že by to mělo nějaký znatelný efekt…

Veškerá kontrolní protikorupční činnost, agenti provokatéři, transparentní výběrová řízení a bůhví jaké politické výmysly nakonec vždy postihnou jen malé ryby. Mimochodem – quis custodiet ipsos custodes? A i kdyby protikorupční opatření skutečně aspoň částečně zafungovala, čemuž moc nevěřím, náběh úspor bude stejně tak pozvolný, že současné finanční problémy státu rozhodně nevyřeší.

Poplatky jistě nejsou nic příjemného, ale ve srovnání s pouhým protikorupčním úsilím mají tři zásadní klady: 1) jsou jednoduché, 2) obsahují motivační prvek a 3) efekt je prakticky okamžitý.

Takže nadávat na poplatky, které sice nejsou nic příjemného, ale situaci relativně okamžitě zlepší a chtít je odložit až po koncepčním řešení, které možná, ale jen možná, zafunguje někdy během jedné generace, moc racionálně nevypadá.

Samozřejmě nejlepší cestou je zavést poplatky a zároveň bojovat s korupcí, ale pokud se boj s korupcí bude soustřeďovat jen na populistická řešení a nebude postihovat příčiny, těžko může být úspěšný.

Jak mě znovu zklamaly parlamentní strany

Přiznávám – jsem zklamán. Ne, že bych čekal od poslanců zamítnutí nesmyslu s přimícháváním tzv. biopaliv do nafty a benzínu – Babišovo „lobování“ jistě nenechalo velký prostor nějakému zdravému rozumu – jen jsem tak trochu naivně doufal, že když už Liškovi Zelení tak moc dávají na odiv, jak jsou čistí, že se aspoň v tomto případě tak nějak demonstrativně nenechají koupit. Hmm…

Určité naděje jsem také vkládal do těch několika reprezentantů TOP 09 ve Sněmovně – a byl jsem zklamán asi ještě víc. Narozdíl od Zelených, u nich bych byl čekal logické, analytické myšlení a konzervativní, racionální přístup. Zase chyba.

Překvapením naopak pro mě bylo hlasování osmnácti poslanců ODS (a čtyřech nezařazených), kteří se aspoň v tomto případě koupit nenechali. To se však nedá říct o současném vedení ODS. Mimochodem, byl jsem upozorněn, že většina z těch osmnácti zodpovědných poslanců ODS už nekandiduje, takže možná je Babiš prostě při nakupování hlasů jen vynechal.

Co to vypovídá o stranách, které dnes reprezentují voliče v české Poslanecké sněmovně? Především to, že už je tam nechci. Ani jednu. Přestože se ve spoustě otázek shoduji s několika jednotlivci, bojím se, že ani ti nejsou čistí. Přinejmenším způsob, jakým se po minulých volbách drali k moci za cenu zoufalých kompromisů, mě vůbec neláká. (Chápu potřebu kompromisů v politickém systému vzniklém z poměrného volebního systému, ale vzdát se zásadních bodů programu a ustoupit podstatně menším partnerům naprosto nepoměrným způsobem, jako to udělala ODS v roce 2006, to už není nic pro můj žaludek.)

Asi před třemi týdny jsem si konečně ujasnil, že v těchto volbách už nebudu volit zlo. Ani menší, ani větší. Budu volit tak, jako kdyby žádný pětiprocentní limit neexistoval. Budu volit tak, abych se sám před sebou nemusel stydět, komu jsem to do Parlamentu pomohl.

Přál bych si, aby se takto zachovali i ostatní voliči.

NEVOLTE ZLO! NEVOLTE SOUČASNÉ PARLAMENTNÍ STRANY!

Nestojí to za to…

Tak já to teda řeknu, jo? Solidarita je blbost!

A hned to zase popřu, protože není solidarita jako solidarita.

Solidarita je velice nadužívaný, zneužívaný a znásilňovaný pojem. Většina politiků ho chápe ve významu, který mu přisoudili jen oni sami. Proto bude dobře začít trochu ze široka. Nemohu psát, proč je solidarita blbost, dokud si trochu nevymezím, čemu to vlastně tak hrubě nadávám, takže než se dostanu k tématu z nadpisu, mějte se mnou chvilku strpení a přečtěte si, jaká solidarita (a proč) blbostí není.

Tak především není blbostí solidarita s vlastními rodiči, prarodiči, dětmi. Blbá není ani solidarita s přáteli, vzdálenějšími příbuznými a sousedy. Tam všude má smysl chovat se solidárně, pomáhat a přijímat pomoc bez ohledu na nějaké vzájemné účtování. Dokonce má smysl i solidarita s někým nebo něčím, co prospívá větší komunitě lidí, ve které žijete – obci, městu, státu – sponzoruji-li z vlastní vůle konkrétní kulturní událost, konkrétní zvířátko v ZOO nebo třeba konkrétní mateřskou školku, je to správné.

Proč je to správné?

  1. Dělám to z vlastní vůle, dobrovolně, bez nátlaku, v množství a čase, které sám uznám za vhodné – tj. především tak, aby to neublížilo mně nebo mým blízkým, abych se kvůli tomu nezadlužil, aby to neohrozilo mou schopnost platit účty a uspokojovat svoje potřeby.
  2. Sám zvážím, kdo si mou solidaritu zaslouží a jak moc. Sám rozhodnu, zda někomu vůbec pomůžu, zda pomůžu půjčkou nebo darem, zda dám věc nebo peníze a je čistě jen na mně, zda se rozhodnu racionálně, nebo si třeba hodím kostkou.
  3. Až na výjimky, jako je Člověk v tísni nebo jiná charita, pomáhám konkrétním lidem, které znám a kteří znají mně.
  4. Až na výjimky, které mohu udělit dle své libovůle, protože zacházím se svými vlastními zdroji, pomáhám těm, kdo si pomoc zaslouží a celkem dost, byť ne vždy úplně, kašlu na ty, kdo se do problémů dostali z vlastní blbosti.

Jenže to, co jsem výše popsal, to vlastně vůbec solidarita není. Je to pomoc. Dobrovolná pomoc těm, kdo ji potřebují, nebo těm, kdo třeba i díky ní mohou jednou prospět zase mně, nebo těm, kdo mi už v minulosti pomohli. Není to proto, že by na mou pomoc měli právo, že by pociťovali nějaký nárok, je to jen proto, že mi to zrovna připadá správné, nebo že cítím povinnost pomoci.

Když to shrnu, rozumná solidarita je jen taková, kterou praktikuje konkrétní osoba používající vlastní zdroje, mezi které nepočítám zadlužení se, přímo vůči jiné konkrétní osobě nebo instituci.

Tvrdím, že veškerá takzvaná solidarita nad tu, kterou jsem popsal výše, je blbost. Tvrdím také, že na blbost mám právo, jestliže zacházím s vlastními zdroji. A tak dám-li dar Člověku v tísni, je to sice blbost, protože tím nikoho nepodporuji přímo a nemám žádnou kontrolu nad tím, jak obdarovaný můj dar (zne)užije, ale je to pořád ještě legitimní, protože je to blbost, kterou s plným vědomím chci udělat, nikoho jiného k ní nenutím a postihne jen moji peněženku.

Na druhé straně existuje také tak zvaná solidarita, která není legitimní, přestože je legální, protože je to blbost, kterou po mně pod hrubým nátlakem vyžadují orgány státu na základě zákonů přijatých mnou nezvolenými politiky.

Tak třeba sociální dávky – libovolné a k libovolnému účelu – rozdělované anonymním úředníkem z prakticky anonymních zdrojů pro něj prakticky anonymním lidem. Jistě jsou mezi nimi i lidé potřební, ale aby je člověk hledal lupou. Proč by stát měl platit příspěvek na bydlení člověku, jehož děti jsou milionáři? Aby si mohl dovolit platit nájem v bytě, který jeho dětem patří? Jaký smysl mají sociální dávky vyplácené lidem, kteří si pro ně jezdí na úřad mercedesem ověšeni zlatými řetězy? Je v zájmu státu, aby si z nich naspořili na další zlatý řetěz?

Takové jsou jen ty nejkřiklavější případy, ale proč dávat dávky polovině české populace, když v naprosté většině případů by stačila vzájemná výpomoc, jakou jsem popsal výše, mezi příbuznými a známými? A nemylte se; nejde jen o vrozenou slušnost nebo dobré vychování. České právo zná institut vyživovací povinnosti. Pro asociály, kteří se o své rodiče, děti a jiné příbuzné v nouzi postarat nechtějí a raději prosazují, abychom se o jejich povinnost postarali my všichni prostřednictvím státu, existuje také dobré řešení – vězení a/nebo exekuce mzdy. Ale tak by naši (a)socialisté skončit nechtěli, že…

Právě anonymnost obdarovávaných lidí i zdrojů rozdávaných peněz a fakt, že sociální podpora je vymahatelným právem, nevázaným na žádnou povinnost a nijak svého příjemce neomezující např. v právu volit, jsou hlavními problémy, kterým sociální stát trpí. Snadno se plýtvá lidem, kteří vědí, že jim z nouze povinně pomůže stát a nic za to nebude chtít. Snadno se člověk zalyká lítostí při čtení tragi(komi)ckých příběhů o starých lidech, kteří svým dětem rozdali úplně všechno a když nakonec potřebovali pomoct, děti o ně najednou ztratily zájem. A špatně, velmi špatně, se státním úředníkům z dálky hodnotí, kdo a jak velkou pomoc ve skutečnosti potřebuje.

Velmi snadno se zato různým Paroubkům, Filipům, Vandasům a Zemanům ukazuje prstem – to jsou oni, ti zlí, bohatí, neobyčejní, co riskovali, podnikali, vydělali si, našetřili si, o děti i rodiče se starali, to jsou ty svině, co za všechno můžou, pojďte s námi vy obyčejní lidé, pojďte je ještě víc obrat zdanit, pojďte si jejich peníze rozdělit mezi nás sebe, všechno pak bude lepší, když tihleti sprostí keťasové a šmelináři zhovadilí kapitalisté zmizí z naší překrásné sluncem zalité (unijně evropské) budoucnosti, ve které všichni budeme mít vše…

Jenže tohle je cesta do pekel. Řecká cesta. Nikoli cesta k prosperitě a růstu, ale k zadlužení a zbídačení všech s výjimkou jisté stranické aristokracie a několika kolaborujících velkopodnikatelů.

Stát tu není, nemá být, proto, aby lidem obstarával pečené holuby do huby. Natožpak aby lidi obdařil právem na dva pečené holuby denně a vůbec nic za to nechtěl. Stát má zajišťovat základní nezbytné funkce, které nikdo jiný dost dobře zajistit neumí – obranu státu, právní prostředí zajišťující rovnost před zákonem, volný pohyb, svobodu projevu, rovnost šancí – tj. ochranu proti monopolům a kartelům, proti korupci a vydírání, proti zneužívání pravomocí místní samosprávou, proti dovozu dotovaného zboží deformujícího tržní prostředí a tím i rovnost šancí, měl by zajistit policii pro vyšetřování trestných činů a chytání zločinců, justici, vězeňskou službu, základní vzdělání, základní výzkum a základní lékařskou péči. Ani v úplně nejhorším případě by nemělo být potřeba víc, než pět ministerstev. Dobrá, možná šest – možná, ale jen možná, by stát mohl ještě zajišťovat ochranu kulturního dědictví.

Vše ostatní, co stát nyní zajišťuje, je navíc a není to jen věcí toho, zda si to můžeme dovolit, nebo ne. Je to chyba hlavně proto, že z hlediska efektivity vynaložených prostředků a snižování možnosti i lákavosti korupce je nezbytné přiblížit veškeré ostatní služby, dnes poskytované státem, co nejvíc k občanům a co nejvíc jich nechat poskytovat soukromníky. Od výběru daní až po rozdělování dávek sociální pomoci by veškeré úřední aktivity měla vůči svým občanům zajišťovat místní samospráva a měla by tak činit z vlastních zdrojů, z peněz vybraných jako místní daně a z poplatků za služby poskytované občanům. Od školství přes dopravu a sport až po zdravotnictví by mělo fungovat soukromé podnikání, samozřejmě respektující zákonem daná pravidla.

Samozřejmě nechci říct, že se společnost má na chudé vykašlat a nechat je někde pod mostem bez pomoci umřít. Na druhé straně se ale už dávno prokázalo, že pokud společnost pomáhá každému stejně bez ohledu na míru jeho vlastní snahy, významná část „postižených“ si na to vytvoří návyk a jinak už to nechce. Proto je třeba systém od základu změnit:

  1. Podporu v nezaměstnanosti v současné podobě zcela zrušit a nahradit ji jakýmsi kapesným vypláceným po omezenou dobu pouze těm, kdo ztratili práci a během aktivního hledání nového zaměstnání plní zadání obce – např. vykonávají veřejné práce, úspěšně absolvují rekvalifikační kurz, a pod.
  2. Ostatní sociální dávky vyplácet pouze lidem, kteří mají buď stálé zaměstnání nebo nárok na výše zmíněné kapesné a významně je omezit – vyplácet je pouze těm, kdo nejen nemají aktuálně dostatečný příjem, ale také doloží čestným prohlášením, které bude možno náhodně kontrolovat, že oni ani jejich příbuzní v linii přímé nemají žádné úspory a žádný movitý majetek mimo majetku přímo používaného pro bydlení a výkon zaměstnání. (Jinak řečeno, opravdu není nutné vyplácet dávky člověku, který vlastní domácí kino, herní konzoli, dobrmana a je otcem tří dobře placených dětí.)
  3. Každý, kdo přijme sociální dávku (s výjimkou prvních tří měsíců výše zmíněného kapesného), se tím současně automaticky vzdá pasivního i aktivního volebního práva do všech zastupitelstev, rozdělujících veřejné prostředky, na dobu odpovídající alespoň polovině volebního období od chvíle, kdy dávku přijal naposledy, aby se tak vyloučila možnost, že by byl během volby nebo brzy před ní ve střetu zájmů.

Solidarita, která je financovaná z nutně anonymních veřejných prostředků, musí být jasně cílená na potřebné a hlavním cílem nesmí být jen je nakrmit, ale pomoct jim, aby se zvládli nakrmit sami a zároveň je k tomu tak trochu nutit. Navíc, jak se dobře ukázalo na příkladu Řecka, demokratická společnost se ještě navíc musí chránit před jejich případnými pokusy ve volbách si přidělit víc dávek za méně náročných podmínek.

Jistěže nemám patent na rozum a každého asi napadne pár ještě lepších, efektivnějších či radikálnějších řešení, než jsem si dovolil nastínit. Napište mi je. Nebo se o nich přijďte pobavit na #tridniboj. Třeba to inspiruje i nějaké naše budoucí politiky. Nejdůležitější ale je, aby si co nejvíc lidí konečně uvědomilo, že blbosti si už nemůžeme dovolit. Ty ať si sponzoruje třeba jejich zarputilý zastánce Jiří „kdo z vás to má“ Paroubek ze svých soukromých úspor.

Všechno se dá koupit? Paroubek si zjevně myslí, že ano.

ČSSD v čele s Paroubkem a jeho klikou je už dlouho velice odpudivá strana. Kupodivu, vždy, když mám pocit, že hlouběji už klesnout nejde, Paroubek mně zase připraví nové překvapení.

Nikomu už asi není divné, že si ČSSD masivně kupuje voliče z peněz daňových poplatníků a jen málo lidí se skutečně udivuje nad tím, že se ostatní levicové strany včetně ODS snaží s větší či menší mírou invence dělat totéž. Trochu překvapivé ale je, když si strana (začínám mít pocit, že brzy už bude třeba psát Strana) svému předsedovi (nebo snad raději Předsedissimususususovi) platí projevovače sympatií. Gratulanty k narozeninám, spontánně předávající Paroubkovi kytice na nádraží a ve vlaku, bylo snad ještě možno považovat za stupidní čin některého z Paroubkových podržtažků, nicméně fakt, že se tyto praktiky opakují, svědčí o tom, že si je Předsedissimus přeje. Vždyť kdyby to tak nebylo, dávno by to s autoritou sobě vlastní zakázal.

Toto jednání nejen naznačuje další mentální propojení Paroubkovy úrovně se standardním komunistickým papalášstvím, ale ještě navíc přináší znepokojivé otázky, kdy a kde Paroubkovo nakupování sympatií začalo a kdy, nebo spíš zda vůbec, skončí. Vždyť už před lety si Paroubek objednával hlasy svých přívrženců v televizních debatách a jeho obsese průzkumy veřejného mínění a prosazování jedné konkrétní agentury nutně vyvolává podezření, že ani výsledky těchto průzkumů nebudou úplně objektivní. Další, ještě závažnější otázka je, zda když je v Paroubkově světě všechno na prodej, za kolik se nechá koupit on sám. A kým.

Odpovědi samozřejmě nemám a spekulovat nebudu. Tak mi už nezbývá nic jiného, než v zájmu duševního i fyzického zdraví nové paní Paroubkové doufat, že alespoň ji si Paroubek (nebo nějaký podrždeštník) nekoupil. Pokud by totiž za jeho vztahem k ní nebyla čistá a nefalšovaná láska, mohla by se jednou chudinka dočkat toho, že se v zájmu zvýšení volebních preferencí Paroubkovy strany jednou nedobrovolně zúčastní lítost a soucit vzbuzující nehody, zaviněné, jak jinak, samozřejmě zákeřnými reportéry novin v žoldu ÓDÉES.

Kde se vzal, tu se vzal, je tu nový, seriózní, usedlý, zásadně neprovokující Václav Havel…

Václav Havel je pro mě jednou ze dvou nejkontroverznějších postav nedávné historie. Na jedné straně člověk, kterého si v zahraničí nesmírně váží a který jen svou existencí zajistil naší zemi na dlouhou dobu úžasnou prestiž. Člověk, jehož disidentské postoje zcela jistě přispěly k pádu zločineckého komunistického režimu. Na druhé straně neschopný, v historii i politologii dosti nevzdělaný a vlastně i trochu opovrženíhodný politik, který podělal, na co sáhl, tak zásadním způsobem, že s následky se budou potýkat ještě i další generace.

Zabránil denacifikaci dekomunizaci politického i ekonomického prostředí a dokonce od první chvíle úzce spolupracoval s „bývalými“ komunisty. Prosadil plnou právní kontinuitu se zločineckým režimem (s výjimkou skutečných zločinců, těm udělil katastrofálně rozsáhlou amnestii). Prosadil poměrný volební systém s volebním censem, který je nepochybným zdrojem nestability politického prostředí, rozmělňuje politickou zodpovědnost a brání malým stranám v účasti v demokratické soutěži a bránil tento systém i žalobou u Ústavního soudu. Stal se bez nejmenších skrupulí podruhé prezidentem ČR ve volbě zmanipulované zatčením oponenta (sice nechutného, ale přece legitimního). Osobní animosita vůči Klausovi ho motivovala k aktivitám, které bych nazval přinejmenším zákeřnými a naprosto nehodnými jeho pověsti, a které ještě dále působily jako katalyzátor rozkladu politické kultury.

Ačkoli nesnášel a nesnáší Klausovu pragmatičnost v ekonomických otázkách, sám byl pragmatikem v otázkách politických a ve vztahu ke Klausovým omylům se projevoval jako typický „po bitvě generál“ – kritika jistě oprávněná, leč vždy až ex-post, aniž by předem nabídl něco lepšího. Není to hezké, ale to politici dělají. Jestliže však dnes vyčítá Klausovi provokování, přešel tím hranici, která dělí pokrytectví od hlouposti. Znamená to totiž, že úplně zapomněl na vlastní disent, na ten zřejmě už zanedbatelný okamžik svého života, kdy mocným říkal nepříjemnou pravdu a byl za to stíhán. Jako by najednou přešel do tábora těch, proti kterým dříve bojoval. Jako by jeho hlavním krédem nadále bylo potlačovat kritické myšlení, škatulkovat, normalizovat, umlčovat. Skoro se divím, že ho v této fázi EU nezvolila svým prezidentem místo mokrého hadru Van Rompuye.

Měl jsem Havla kdysi rád a je mi líto, že ho praktická politika semlela do podoby konformního, usedlého a trochu trapného staříka, který, až na lepší cit pro jazyk, jako by z oka vypadl Gustavu Husákovi. Chce se mi říct, že má ještě šanci se vzpamatovat. Konec konců, není to ještě takové, že  by se mýlil úplně ve všem. Když nyní říká „já nevolám po žádné revoluci, ale menší otřes, který by vynesl nahoru nové lidi, by asi už neškodil,“ má jistě pravdu. Ostatně, kdo dnes neříká to samé; na to by přišla i cvičená opice. Dokud ale nepřijme fakt, že na současném stavu politiky má lví podíl on sám, že je v mnohém důsledkem jeho vlastních chybných rozhodnutí a zákulisních machinací z počátku 90. let, dokud se nepokusí využít zbytky své morální autority k tomu, aby provedl nápravu, místo aby se snažil zaštiťovat obskurní politické strany, jejichž hlavním cílem je vymezit se libovolným způsobem proti Klausovi, do té doby si moji úctu zpět nezíská.

(P.S. Zajímá někoho, kdo je podle mě ta druhá nejkontroverznější postava? Ne? Stejně to tu napíšu: Klaus. Ale o tom až zas někdy jindy.)